SLOVINSKO 2005 * KARAVANKY

Vápencové hory až do 2236 m, nádherné výhledy na Julské Alpy a alpská údolí

     

 

Tentokrát jsme vyrazili do Slovinska, prošlápnout si Karavanky. Počasí příznačné letošnímu létu, v horách ještě o něco chladněji, takže jsme si opět jako v Alpách zažili pořádné zapocení při sluneční záři a nebo naopak déšť, vítr, mlhovno, s kulíškem a rukavicema, v noci i mínus tři stupně.

     Na první čtyřdenní výpravu jsme se vypravili z Belci. Sluníčko pěkně svítilo, tak se nám hezky stoupalo, všichni ještě krásně čilí. Když odjel autobus, ze kterého jsme si napakovali bágly, zjistil jeden náš člen  (nedopatřením), že mu vše zůstalo v autobuse, tudíž šel na 4 dny do hor „nalehko“, aniž by chtěl. Cožpak o krmení jsme se mu všichni postarali, sem tam i o nějaké ponožky, či bundu, ale spát bez karimatky, spacáku, po vydatném dešti, v zimě, ve stanu zkroucen do klubíčka ho natolik vyléčilo, že po návratu k autobusu resp. řidič si ho našel sám, kdy spal další noc zmrzlý v příkopě, tak po přebalení na další 3 dny, se od základny autobusu pro jistotu už nehnul!

     První dny se nám vystřídalo několikero ročních období, lezení přes feraty, kdy by byly nejkrásnější pokuky nás potrestalo deštěm, mlhou, kdy jsme byli rádi, že vidíme pár metrů před sebe, ale i tak jsme vystoupali na první horu Kepu (2143), dále na nejvyšší horu Karavanek Veliki Stol (2236), tam už zas sluníčko, spali různě ve stanech nebo i v horských chatách, abychom neumrzli a přitom se pěkně podružili. Např. v chatě Prešnerova koča nás spalo 17 lidí na 12 lůžkách v řadě, narovnaný jak sardinky v plechovce, otáčet jsme se museli všichni najednou, ale o to byla větší legranda!

     Autobus na nás pak čekal v Ljubelji pod lanovkou, kde jsme krásně večer zapařili, měli jsme  sebou výborné muzikanty z Plzně, dvě kytárky a mandolínku, večer tentokrát přízniv, kořalička ohřála a při zpěvu a hudbě se krásně koukalo z údolí na horské velikány a taky vydatně  tentokrát ve stanech spinkalo.

     Druhou trasu kromě pěti kolegů, kteří se statečně drželi původního plánu a dost se „zapotili“ , oproti nám ostatním byli stále napřed, kdy jsme se s nima setkali až při odjezdu domů, jsme my ostatní druhou trasu trochu ulehčili a místo Košutice (1968), Velkiho Vrhu (2066) se nechali autobusem převézt asi 3 km k Tržiči, kde jsme našli supr parkoviště, s WC, popelnicema, lavičkama, řekou, odtud za přiznivého počasí jsme se vydali do krásného údolí Jelenodol, kde jsme celí žízniví chtěli navštívit hospůdku a popít lahodného moku Zlatorogu, si z nás někteří kolegové pěkně vystřelili! Když jsme se doplahočili k restauračnímu zařízení, někteří již venku popíjeli s úsměvem na rtech z flašek, tak hurá dovnitř pro pivo, ale ouha, zavřeno, oni „kamarádi“ drželi prázdné lahve, proto se  na nás tak zubili! Tak jsme zatlačili slzy, alespoň vyndali chlebníky, napásli se a popili vodu z místních řek.  Než jsme se vyšplhali k večeru k Domu na Kofcach, už se opět sneslo mlhovno, zima a déšt. Stateční rytíři spali ve stanech, my méně otužilí jsme si zaplatili nocleh v překrásné salaši, príma noclehárně, za „pár šupů“, kde byla výborná obsluha, moc lahodné „kislo mleko“, které nám dokonce ani nezrychlilo krok, útulno, teploučko, no bezva! Obsluhovala nás „Včelka Mája“, příjemná Slovinka,  jmenovala se Týna, měla zástěru se včelkama, tak už jí přejmenování zůstalo a dokonce na to i pak slyšela. Dokonce tam byl s ní i „Vilík“, též příjemný chlapík zvaný Uroš, s kterýma jsme večer při zpěvu opět pěkně zapařili. Tak se jim líbily naše zpěvy, že nám dokonce dali i rundu zdarma! Druhý den nebyl opět přízniv na slézání velikánů, tak jsme se jen prošli do okolí a večer znova v teple poseděli.

     Poslední den našeho odjezdu se na nás konečně zase usmálo štěstí a sluníčko od rána nasvicovalo panoramata, otevřela se před námi pohádka! Takže jsme neváhali a zas po dvou dnech jsme se jali nalehko  zdolat  horu Kladivo (2092), odtud opět krásné výhledy na okolní svět. A pak na závěr ještě jednou kislo mleko, rozloučení s Májou a sestup dolů k autobusu. Před odjezdem jsme ještě pěkně zahráli a zazpívali a už nás autobus unášel k našim domovům. Doma jsme byli v neděli překvapivě už ráno v osm hodin! Sice jsme tentokrát vynechali naší oblíbenou restauraci ve Včelné a hlavně kachýnku se šesti, ale i tak to bylo všechno moc príma a těšíme se, co nám na příští rok náš náčelník výpravy zas nachystá za překvapení.

 

Petra Matějková